Sudová vína, tak bývají nazývána vína, která nejsou před prodejem plněna do lahví s odpovídající etiketou.

Sudovým vínem neboli sudovkou se nazývalo víno, které se volně prodávalo do demižonů, kanistrů, později plastových lahví.
Nejvíce sudového vína se prodává ve vinotékách. Pokud je dobře vedená, získává vína odpovídající kvality od renomovaných vinařů, nic proti nim. Porovná-li se cena takového vína s jeho "bratříčkem" v lahvi, je vždy nižší. Minimálně o cenu za lahve, etikety, zátky, záklopky a práce s lahvováním spojené. A to není málo. Pak může být sudové víno výrazně levnější a přitom stále stejně kvalitní jako to v lahvi. Velkým rizikem pro sudová vína je špatné zacházení při přepravě a následné nevhodné uložení. Expedovaná sudová vína od vinaře mohou být v pořádku, ale u konečného zákazníka tomu tak již být nemusí. Ruku na srdce - pokud si chceme skutečně pochutnat na výborném víně, koupíme si rozhodně originální láhev. Špičková vína žádný vinař nebude prodávat jako sudová. Ale co si myslet o víně, které se prodávalo třeba v trafice do plastové lahve od nějakého sladkého nápoje?

Mnozí vinaři volali po odpovídajících pravidlech, která by zamezila negativním praktikám v prodeji sudového, tedy volně rozlévaného, stáčeného vína. V současné době platí novela zákona, která zavádí nové pojmy a nové postupy s cílem ochránit spotřebitele před nekalými praktikami některých prodejců. Není divu, že diskuzí okolo novely bylo víc než hodně, protože někteří obchodníci v ní viděli ohrožení svého výnosného byznysu. Pokuty za závažné provinění jsou nyní až padesát milionů korun.

Bývaly doby, kdy do vinných sklepů na jižní Moravě jezdily zájezdy ROH. Za minulého režimu se na kvalitu příliš nehledělo, vyráběla se matolinová vína (na vylisované slupky z hroznů se nalila voda a přidal cukr, vše se další den vylisovalo, nechalo vykvasit a vznikl tzv. druhák). Takové víno by si nikdo nedovolil nalahvovat a dát na něj etiketu. Jedna anekdota tehdy říkala, že se víno dá vyrábět i z hroznů.

Tehdy vznikl příměr sudové víno = padělané neboli nedobré víno. Na to dopláceli i vinaři vyrábějící kvalitní vína, která prodávali nenalahvovaná, punc falšovaného vína se nesl s dobou. Dříve nebývalo u většiny konzumentů povědomí o tom, jaké víno je skutečně dobré a které nikoliv, chyběla osvěta, většina lidí pila pro radost, za účelem přivést se do nálady a ve víně nic nehledala.

Zlom přinesl rok 1989, po kterém se do tuzemska začala dovážet vína zahraniční, a konzumenti měli možnost srovnávat. Velkým krokem kupředu bylo přijetí vinařského zákona, kdy celý obor dostal jasná a pevná pravidla.
Přesto se v horších vinotékách stále nadále prodávala vína nejasného původu a ne vždy dobré kvality, což snižovalo kredit tuzemského vinařství. Také se vína padělala, jako moravská byla uváděna vína dovozová. Když vinaři porovnali výsadby tolik populární odrůdy Pálava a množství vína deklarovaného pod touto značkou, vyšlo najevo, že vín této odrůdy přichází na trh stonásobek, někde je uváděno ještě o řád více, než by bylo možné z tuzemských hroznů vyrobit. To by se v Česku nemohla pěstovat jiná odrůda než Pálava :)